Venezuela; bod zlomu?

Poslední měsíc se Venezuela nachází na pokraji občanské války, s rozvrácenou ekonomikou, nejvyšší inflací na světě a možná stejně tak rozdělenou společností

Venezuela si ve středu připomněla rok od smrti Huga Cháveze. Při impozantní vojenské přehlídce a následné ceremonii u hrobky zesnulého „Velitele“ stáli po boku prezidenta Nicoláse Madura jeho bolívijský protějšek Evo Morales, kubánský vůdce Raúl Castro a zástupci vlády Argentiny a Ekvádoru. „Chávezův syn“, jak sám sebe Maduro nazývá, využil příležitosti k tvrdé kritice opozice. Vyzval lidové milice (UBBC), rolníky i dělníky k zachování odkazu jejich velitele a odsoudil „vměšování se loutkových vlád“ do záležitostí země, protože „cesta Venezuely je skrze latinskoamerickou jednotu...a protiimperialismus“. Ostře se postavil proti Organizaci amerických států (OAE), nabádající všechny strany konfliktu k dialogu a k propuštění zadržených, a úplně nejhůř dopadla Panama. Provinila se tím, že před několika dny vyzvala OAE k mimořádné schůzce ohledně Venezuely. Maduro oznámil přerušení všech diplomatických i obchodních styků se středoamerickou zemí, panamského prezidenta Martinelliho obvinil z vměšování se do záležitostí Venezuely a jeho velvyslance ve Washingtonu z „konspirace“ proti Caracasu. Den nato Venezuela vypověděla panamské diplomaty a při jednom oznámila, že odmítá zaplatit Panamě dluh přes miliardu dolarů „dokud nebude v Panamě seriózní vláda“.

Je to ale bohužel současná Venezuela, kde už není seriózní vůbec nic. Zemí zmítají téměř měsíc tvrdé prostesty, při kterých do čtvrtka zemřelo 20 lidí. Stovky jsou zraněné, ulice velkých měst blokují hořící barikády a do ulic byla povolána vojenská Národní garda. Nad státem Táchira u hranic s Kolumbií vláda částečně ztratila kontrolu. Z toho obvinila kolumbijského prezidenta Santose, který podle Caracasu podněcuje k nepokojům, účastní se spiknutí proti Venezuele a „radí“ radikálnímu opozičnímu vůdci Leopoldu Lópezovi. Ten je zavřený ve vojenském vězení poté, co se uprostřed opoziční demonstrace vydal Národní gardě. Venezuelská společnost je rozdělená tak, že snad jakékoliv usmíření či dialog ani není možný. Zatímco chavistas pláčou a zapalují svíčky u hrobky „jejich Velitele“, druzí demonstrují proti nedostatku zboží v obchodech, policejní represi (údajně i mučení) a obrovské kriminalitě. Množství přepadení, vražd a únosů vystoupilo za Chávezovy vlády na takovou úroveň, že někteří Venezuelané zoufale tvrdí, že „Venezuela už není jejich, ale zločinců“.  

Madurova vláda viní z protestů „fašisty“ chtějící zničit revoluci a z hospodářského rozvratu „ekonomickou válku sabotérů“. Roční míra inflace v zemi je odhadována na 56 % a nedostatek postihuje už zhruba třetinu produktů. Zbývající nezávislá média v zemi jsou všemožně obtěžována a opoziční noviny zavírají pro nedostatek papíru, který nemohou dovést ze zahraničí kvůli nemožnosti obstarat si cizí měnu. Několikrát devalvovaný bolívar má nyní na černém trhu vůči dolaru desetinovou hodnotu oproti oficiálnímu kurzu, za který se ovšem dají směnit jen malé částky. To je obrovský problém pro zemi, kde většinu místního průmyslu (včetně papírenského) socialismus 21. století úspěšně zlikvidoval.

Zraky většiny se teď obracejí k umírněnému opozičnímu vůdci Henrique Caprilesovi, neúspěšnému prezidentskému kandidátovi z minulých voleb. Ten vyzval k pokračování protestů, ale důrazně žádal jejich pokojný průběh. Maduro mu nabídl jednání v rámci dialogu o národní jednotě, nicméně Capriles jej odmítl s tím, že je ochotný debatovat, až jakmile „vláda povede dialog, ne monolog“. Capriles je považován za nezpochybnitelného představitele venezuelské opozice a podle mnohých má právě on postavení, zkušenosti a osobnostní předpoklady k tomu, aby venezuelskou krizi vyřešil. Velmi kritizovaný a podle mě podivný je pak přístup latinskoamerických zemí. Madurovu vládu plně podpořily levicová Kuba, Bolívie, Ekvádor a Nikaragua, což tolik nepřekvapuje, ale také Argentina a Brazílie. Kriticky se k počínání Caracasu vyjádřily jen Chile a Panama, ostatní země mlčí.

Osobně si myslím, že Madura může sesadit jedině armáda. Vláda má pořád velkou podporu mas na to, aby ji smetly protesty podobně jako na Ukrajině. Vojáci zatím stojí na straně vlády, přestože Madurovy výzvy k jednotě uvnitř ozbrojených sil napovídají, že v nich asi taková jednota není. Zpochybňované je i samotné postavení neoslnivého, a upřímně jednoduchého, Madura uvnitř režimu. Někteří už větší vliv přiřazují šéfovi parlamentu Diosdadu Cabellovi, zastánci spíše tvrdé linie. Vydržet až do řádných voleb v roce 2019 každopádně není v současné situaci možné. Proto nedojde-li ve Venezuele k převratu, východiskem bude podle mého pouze snaha a schopnosti Caprilese, případně podpořeného (pro Caracas) neutrálními a respektovanými státy.