Kolumbijské FARC slaví výročí, možná poslední

Revoluční ozbrojené síly Kolumbie nedávno oslavily padesátiny. Za půlstoletí své činnosti, celou čtvrtinu existence kolumbijského státu, mají na svědomí 200 000 mrtvých a 5-6 miliónů uprchlíků. Z původně levicové hrstky idealistů s asi skutečným zájmem o spravedlivější společnost se proměnily v bandu vrahů a únosců a jedny z největších narkotrafikantů na světě. Poslední dva roky jsou stálicí kolumbijské politiky stejně jako nedávných prezidentských voleb

Na počátku šedesátých let byla Kolumbie chudá, extrémně nerovná a zmítaná politickým násilím mezi konzervativci a liberály střídajícími se u moci. Proti se v zoufalství postavily milice zubožených vesničanů v hlubokých lesích kolumbijských hor. Na konci května 1964 se několika desítkám z nich pod velením mladého Manuela Marulandy alias Přesné mušky podařilo probít z obklíčení tisíce vojáků u vesnice Marquetalia. Událost vstoupila do dějin jako první akce FARC - Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia.

Od té doby gerila, označující se jako marxistická, leninistická a bolívarovská, proklamovala boj kolumbijské oligarchii i narkobaronům a slibovala spravedlivé přerozdělení půdy venkovanům. Jejich několik tisíc členů se drželo mimo obchod s drogami a nestalo se hlavním zdrojem násilí a selhání kolumbijského státu - tím byly soukromé bojůvky Autodefensas (Sebeobrana) zakládané velkostatkáři na svou ochranu a drogoví baroni na čele s nejslavnějším z nich, Pablem Escóbarem. Na počátku 80. let ale FARC změnily postoj. Začaly od narkobaronů vybírat „daně“ za ochranu, unášet civilisty i vojáky pro výkupné a ze získaných peněz vybudovaly téměř profesionální armádu čítající v dobách své největší slávy údajně až 30 000 mužů. V 90. letech se tak Kolumbie proměnila ve skutečný padlý stát. Rebelové vyhnali úřady z třetiny státního území, obsadili řadu vojenských základen, zabili a unesli desítky politiků.

Tři různí prezidenti se snažili dojít s FARC k mírovému řešení, jednání však gerila využila jen k posílení svýc h pozic a k žádné dohodě nikdy nedošlo. Rozhovory alespoň konečny ukázaly FARC v pravém světle - napadaly vesnice a unášely vesničany, za které údajně bojovaly, chránily překupníky s drogami, proti kterým prý válčily, a budování jejich „lepší společnosti“ stálo život desetitisíce civilistů, policistů i vojáků.

Podpora FARC mezi běžnými Kolumbijci postupně klesla na nulu, až v roce 2002 za prezidenta zvolili Álvara Uribeho, jehož hlavním bodem programu bylo - rozdrtit povstalce.  Pravicový konzervativec Uribe vyhlásil gerile válku na život a na smrt. Z americké pomoci opatřil armádě moderní vybavení, zajistil jí americký výcvik a posílil ozbrojené síly na půl miliónu mužů. Následovala mohutná ofenzíva armády na povstalecké základny na jihu Kolumbie s cílem zbavit FARC jejich ústupových zón. Výsledky se dostavily a tisíce bojovníků dezertovalo či bylo zajato. Kolumbijská armáda postupně zabila i většinu nejvyššího velení FARC,  jednoho dokonce na ekvádorském území. Dnes čítají FARC do 5000 bojovníků schopných sem tam vyhodit do vzduchu ropovod nebo policejní stanici, přestaly být vojenskou hrozbou.

Válka s sebou v každém případě nesla obrovské finanční náklady, smrt na obou stranách a připravovala Kolumbii o její obrovský hospodářský potenciál. Zřejmě proto se Uribeho nástupce Juan Manuel Santos rozhodl vyjednat s FARC konečně mír. Tím ale kompletně otočil politiku Uribeho, v jehož vládě dříve sloužil jako ministr obrany. Álvaro Uribe se tak z někdejšího spojence stal nejviditelnějším Santosovým kritikem a zároveň kritikem mírových jednání s gerilou. Jednání začala neformálně v polovině roku 2012 a oficiálně od listopadu téhož roku v Havaně za zprostředkování Kuby a Norska. Prezident Santos doufal v dosažení dohody do konce roku 2013, potom do prezidentských voleb toto jaro. Volby se však již konaly a dohoda nikde. Obě strany se zatím dohodly na třech bodech rozhovorů - pozemkové reformě, zapojení FARC do politického života a boji proti drogám. Zbývá dořešit kompenzace obětem a pozůstalým, kam patří i potrestání členů FARC včetně vedení, odevzdání zbraní a mechanismus schválení konečné dohody Kolumbijci (předpokládá se referendum).

Právě potrestání rebelů a jejich pokračování v politice je hlavním trnem celého mírového procesu. Většina Kolumbijců sice souhlasí s mírovou dohodou, ale ne s tím, aby FARC z pralesa odkráčely domů nebo rovnou do poslaneckých lavic. Stejný názor má i Óscar Iván Zuluaga, Santosův hlavní volební rival. Dlouhé měsíce nebylo jasné, zda by při jeho vítězství rozhovory vůbec pokračovaly. Zuluaga sám totiž zdůrazňoval, že s FARC bude jednat jen v případě, že rebelové vyhlásí jednostranné příměří a podvolí se mnoha letům vězení. Šéfové gerily na to opáčili, že „nepřijmou ponižující kapitulaci“.

Prezident Santos v nedělním druhém kole voleb zvítězil a mírová jednání tak k úlevě mnohých mohou pokračovat. I on ujišťuje, že „beztrestnost nebude“. Není  ale jasné, kam až je ochoten s potrestáním ustoupit. Samotné FARC s rozhovory nijak nespěchají, ví, že u jednacího stolu už dosáhnou více než na bitevním poli. Navíc rokovat v havanských hotelech a relaxovat na jachtě v Karibiku je pro velitele určitě příjemnější než bojovat v pralese s kolumbijskou armádou. A do vězení se jim pochopitelně nechce.

Osobně si myslím, že pokračovat v jednání je dobré rozhodnutí, které Kolumbijci nemusí považovat za slabost. A k otázce potrestání...jakkoliv hnusně to zní, mnohokrát se ukázalo, že obětovat spravedlnost ve prospěch lepší budoucnosti stojí za to. Své o tom ví všechny národy, které někdy absolvovaly přechod k demokracii - včetně Čechů a Slováků. Ostatně, varianta povstalce definitivně zničit vojensky podobně jako na Srí Lance je otevřená vždy. Prosperující, demokratická a perspektivní Kolumbie si ale mír po padesáti letech bojů rozhodně zaslouží. Ještě nějaký ten měsíc byť planého tlachání určitě stojí za to.

Na fotografii členové FARC