Argentina; rozvoj k zaostalosti (část druhá)

Po téměř pěti měsících života tady přináším nástin, jak to vypadá ve druhé největší ekonomice Jižní Ameriky, „evropské“ Argentině. Pokračování předchozího článku

Kriminalita a organizovaný zločin je další obrovský problém. Bodem zlomu v tradičně bezpečné Argentině byl brutální bankrot v roce 2002, kdy 56 % obyvatel země spadla pod hranici chudoby. Právě po bankrotu se začaly rozrůstat villas miseria, ve kterých dnes jen v Buenos Aires žije na čtvrt miliónu lidí - bez jakékoli přítomnosti státu. Ten nahradilii narcos se svými „vojáky“ vyzbrojenými kalašnikovy i M16. Rajóny si rozdělil gangy z Paraguaye a Peru, ale už se na trh cpou i Kolumbijci a krvavě si mezi sebou vyřizují účty - najít postřílené a spálené mrtvoly je ve villas normální. „Nádor“ obchodu s drogami obrovsky zvyšuje vražednost, nahlodává státní správu, korumpuje bezpečnostní složky a navykuje Argentince k násilí a nedůvěře v úřady. V Córdobě přestali po půlnoci jezdit taxikáři, Mar del Plata žádá federální vládu o pomoc při nezastavitelném nárůstu vražd. V Rosariu už koupíte pistoli i po Facebooku, nedávno tu chytli „narkobabku“ dealující kokain v 81 letech. V buenosaireském slumu Bajo Flores se na drogy stojí fronta. Na drogový byznys je napojená policie i politici - nejvíce v provincii Misiones u hranic s Brazílií a Paraguayí, tzv. Triple Frontera (trojí hranice), kudy prochází velká část všech jihoamerických drog. Samotná policie už má nulový respekt, pokud do villas vstoupí, prý často nutí „pěšáky“ prodávat pro ně, jinak je zabije. V Mendoze policajti vraždili zadržené, v hlavním městě běžně vybírají výpalné. Když přepadli v minivilla v Palermu novinářku, opodál stojící policie jí řekla, že „tam nelezeme ani my“. Vláda proto v nejhorších oblastech nahrazuje policii spolehlivějším četnictvem (Gendarmería), které pak ale chybí na hranicích. Místní přesto tvrdí, že nedělá nic a bezpečnějí se cítí s gangy - kápové ve svém rajónu řeší spory, chytají zloděje a rozdávají dárky. „Je to epidemie, se kterou nikdo nebojuje,“ shrnuje problém drog jeden opoziční politik.

Argentina má jenom policie tři - federální, metropolitní a provinční. Každá spadá pod jiné vedení, nejsou koordinované a čím stojí níže, tím jsou zkorumpovanější. Do čtveřice nedávno založili čtvrtou - lokální ve čtvrtích Buenos Aires. Dále je tu prefektura, hlídající pobřeží a přístavy, a letištní správa. Plus zmíněné četnictvo, které má hlídat hranice. Armáda, která by možná jediná mohla se slumy něco udělat (ale i to je velký otazník), nesmí kvůli absurdním zákonům a reminiscenci vojenských junt nijak zasáhnout. Navíc je tak podfinancovaná, že např. nemá jediné letuschopné letadlo(!), aby zastavovala malá vrtulová letadla narcos dovážející zásilky z Bolívie a Paraguaye. Všude panuje pocit beztrestnosti, v Buenos Aires policie téměř přestala dávat pokuty. Cristinou dosazení marxisticky orientovaní soudci zase dávají směšně nízké tresty anebo berou jako přitěžující okolnost, že je pachatel bohatý, a naopak. Spoustu zločinců policie po pár hodinách pustí, stěžují si běžní Argentinci. Nezávislost soudní moci je víc než zpochybňovaná, a to ikdyž Cristina upustila od svého plánu „demokratizovat justici“ zavedením jakýchsi voleb soudců. Většina novinářů nepovažuje Argentinu za zemi pro ně bezpečnou, nejviditelnější je núnavná a trapná kampaň Cristiny proti deníku Clarín, který je k ní nevybíravý. „Clarín miente (Clarín lže),“ uvidíte tu na každém kroku.

I neorganizovaný zločin dosáhl v Argentině zrůdných rozměrů. Společnost se dostala do stavu, kdy lidský život ztratil prostě pro mnoho obyvatel cenu. Lupiči skopou mimino ze schodů, protože je při vloupání otravuje brekem, mlátí ženy i dědečky, aby z nich dostali peníze, naslepo střílejí na ulici. V březnu se v zácpě pohádali řidiči, tak otec s náctiletým synem vystoupili, zmlátili toho druhého bejzbolkou a rozdupali mu hlavu. Běžné jsou i únosy. Provincie Buenos Aires je s výjimkou několika čtvrtí po setmění zakázaná zóna. V Palermu okrádají před školou 10-ti a 12-ti letí kluci, do školy nechodí a nikdo jim nesmí nic udělat. V březnu pak novinářům někdo ukradl laptop a tablet i v prezidentském paláci. Normální jsou zabití mladíků, co brání přítelkyni při přepadení.

Dalším těžko pochopitelným hnusem je násilí na ženách. Zneužívání dcer a bití manželek je v chudých rodinách naprosto normální. Loni bylo podle statistiků jen v provincii Buenos Aires sexuálně napadáno 27 žen denně a každou hodinu trpí 16 žen domácím násilím. V celé zemi je pak každých 36 hodin zabita jedna Argentinka. Důvodem je kromě nekontrolovaného násilí i machizmus a misogynství Argentinců napříč společností - které nechápe ani Chilan, Uruguayec nebo spousta dalších Latinoameričanů. Oplzlá pohvízdnutí a narážky slyší Argentinka na ulici každý den. Když už jedna studentka šla nahlásit policii opakované poznámky dělníků typu „jestli tě chytnu, natrhnu ti prdel“, policisté jí řekli, že za „lichotku“ přece nebudou nikoho stíhat. V květnu řekl jeden gynekolog matce před porodem „když se ti to líbilo, tak si to teď taky užij“. Pod vlivem pravidelných zpráv o znásilnění a zabití náctiletých dívek se ale Argentinci vzpamatovávají a na začátku června uspořádali konečně jednou i smysluplnou demonstraci, stotisícovou "Ni una menos" (už žádná další), kterou podpořili politici i občané z celého politického spektra. Jenže problém osobně nevidím v politicích nebo normálních lidech - v průměru jsou Argentinky na Latinskou Ameriku naopak solidně emancipované - ale v chátře z chudých čtvrtí bez jakéhokoli vzdělání kterou podobné pochody asi těžko osloví. Tři čtvrtiny Argentinců se necítí bezpečně.

A jaká je vůbec reakce vlády na situaci, ve které Argentina je? Populizmus, popírání jakékoli viny a natvrdo lhaní. Na veřejné televizi, která má prezidentce sloužit ve výjimečných případech, letos výjimečně už 22-krát vychvalovala svou a Néstorovu vládu, chlubila se jak „znovu vybudovali vlast“ a propagovala vlastní patolízalskou stranu. Když se ve FAO v květnu pochlubila, že má Argentina 5% chudobu a tudíž méně chudých než v Německu, sesypal se na vládu výsměch ze všech stran. „Ano, ať se vám to nelíbí, máme méně chudých než v Německu,“ bránil do absurdity Cristinu její papouškující viceministr Aníbal Fernández, známý svojí omezeností. Argentinci zareagovali po česku virální kampaní „Solidarita s Německem“ a Facebook zaplavily fotomontáže slumů v Bavorsku. Podle univerzit žije naopak v chudobě minimálně čtvrtina obyvatel, poslední odhad UCA je 28,7 %. Ani ne polovina Argentinců žije dnes ve střední třídě a naopak téměř polovina kojenců trpí podvýživou. Vláda nic z toho nezveřejňuje, protože „nechce stigmatizovat“ a „není tu od toho, aby sčítala chudé“.

Nad drzostí nebo blbostí Cristininy administrativy zůstává rozum stát. Provincie řízené její stranou dostávají až o desítky % více federálních prostředků na hlavu, z každého účtu za elektřinu vám strhnou 0,6 % na rozvoj provincie Santa Cruz. Proč? Protože právě tam božská Cristina a Néstor zahájili svou politickou dráhu. Zločinnost prý ve skutečnosti vůbec neroste, to jen média ji nafukují. Servilní Aníbal ještě dodává, že právě Kirchnerovi jako jediní proti narcos bojují. Žádná měnová kontrola podle Axela Kiciloffa, Cristinina marxistického ministra hospodářství, „neexistuje“. Inflace je „pod kontrolou“, proto má centrální banka zakázáno vydat nominálně vyšší bankovky, přestože nejvyšší 100-pesová už má hodnotu aktuálně jen 160 Kč. Ne, místo toho raději Cristina představila novou stovku (s Evitou) a novou padesátku (s Malvínami). Když na falšování čísel o inflaci i umělý kurz pesa začínal poukazovat BicMac Index, vláda to „vyřešila“ donucením místního McDonaldu prodávat Bic Mac stále za stejnou cenu... Argentinci zatím letos utratili víc za nákup dolarů než v supermarketech. Na jejich účtech v zahraničí leží 190 mld. dolarů, 40 % argentinského HDP.

Směšná je také Cristinina posedlost krásou a její snaha vytvářet kolem sebe a nebožtíka manžela za každou cenu kult osobnosti. O Néstorovi mluví Cristina s nábožnou úctou připomínající nekrology generálních tajemníků SSSR a nedávno inaugurovala ohromné kulturní centrum za víc než 10 mld. Kč. Jmenuje se Néstor Kirchner. Naposledy přirovnala v Tucumánu jejich společnou vládu k vyhlášení nezávislosti Argentiny, protože tváří v tvář „neoliberálním politikám“ osvobodili prý Argentinu podruhé. Prakticky vlast znovu vytvořili. Nejdřív ale strana najala 400 autobusů, kterými zdarma svezla na náměstí tisíce stoupenců, kteří pak při proslovu náležitě jásali. Jen pro zajímavost, prezidentka tolik milující lid vlastní majetek přes 100 miliónů Kč a do práce létá každý den tam a zpět helikoptérou. Její majetek se vyšetřuje pro podezření z podvodů. Jestli takhle nevypadá typický oligarcha, pak nevím...

Osobně bych moc rád věřil, že Argentina není odepsaná země bez budoucnosti. Argentinci jsou veskrze vzdělaný a kultivovaný národ. Průměrný portýr tady má mnohem větší přehled než školený úředník ve zbytku Latinské Ameriky (snad s výjimkou Uruguaye). Díky bezplatnému a pořád relativně slušnému školství může snaživý Argentinec skončit úplně jinde, než se narodil. Argentina je jednoznačně (nastejno s Uruguayí) nejrovnější zemí v Latinské Americe a především s největší sociální mobilitou. Navzdory všem krachům, nedostatku peněz, korupci i jedné vládě blbější než druhé má Argentina uznávanou vědu i výzkum v řadě oborů, Buenos Aires pravidelně získává ocenění v inovativnosti i podnikavosti. V kulturní nabídce se město může směle rovnat Evropě. V jaderné technologii je Argentina na světové špičce. V únoru otevřená nejnovější elektrárna Atucha II je téměř kompletně vyvinuta a vyrobena domácím průmyslem.

Argentina má úplně vše, nač si vzpomene - nerostné bohatství, nekonečné roviny úrodné půdy, příhodné klima, mladé a zdravé obyvatelstvo. S jejími ledovci uprostřed tundry až po tropické pralesy 5000 km severněji bere argentinská příroda dech. Stejně jako krása místních žen. Argentinci jsou na svou zemi oprávněně hrdí - jako jediní široko daleko (s Uruguayci poboku) kdysi patřili do vyspělého světa. Já jim na závěr přeji, ať se do něj brzy vrátí. Jenže soudě podle toho, že si za posledních 30 let nebyli schopni zvolit normální vládu, ztrácím optimizmus...