Bolívie; kde Evo nikdy nespí

Týden po Brazílii míří k volbám kontroverzní Bolívie. A že jsem tam o prázdninách měsíc žil a křížem krážem ji projel, podělím se o své názory a dojmy

Bolívie byla celou svou historii snad tím nejsmutnějším jihoamerickým státem. Jeho katastrofálně chudí obyvatelé, většinou indiánští, žili jako zvířata bez přístupu k jakýmkoli službám, zatímco úzká elita si budovala paláce za příjmy z těžby stíbra, cínu, zinku či později zemního plynu, ropy a lithia. Bolívie je jednou z nejbohatších zemí světa co do nerostného bohatství, jenže jakožto jedna z nejnerovnějších na světě byla vždy bezkonkurenčně nejchudší na celém kontinentě. Poznala tolik vojenských převratů, že je ani historici nedokážou spočítat, a represí a masakrů se tu událo tolik, že i ten sebehorší splývá ve vládách každou chvíli jiného generála. Mimo to chudá Bolívie prohrála všechny války, do kterých byla vtažena, a sousedi ji v nich připravili o víc než polovinu původního území, včetně přístupu k moři.

Tomu je ale podle místních konec. Socialistický prezident Evo Morales shlíží z nových nemocnic, škol a veřejných budov a nové silnice se staví dokonce za tmy. Když se s Bolívijcem dáte do řeči, nejčastěji uslyšíte „Tahle země se mění“. Prezident Evo neúnavně lítá po celé Bolívii a se svým dobráckým úsměvem tu otevře nový rozvod plynu, tam novou školu a ještě si s žáky zahraje fotbal. Jeho obdivovatelé tvrdí, že spí jen pár hodin denně. Prezident aymarského původu slibuje, že „po 500 letech genocidy, útlaku a odírání domorodého obyvatelstva“ přijde 500 let spravedlnosti a prosperity.

Evo Morales Ayma byl zvolen prvním indiánským prezidentem Bolívie s 54 % hlasů v roce 2006 uprostřed chaosu a protestů zmítajících zemi dlouhá léta. O čtyři roky později již získal 64 % hlasů a letos 12. října slibuje zvítězit s aspoň 74 %. Rádiem se už ozývá odrhávačka Evo, Evo presidente s andskými rytmy. Je dost možné, že se mu to povede, prezidentem se stane v každém případě. Tradiční pravicová opozice je totálně zdiskreditovaná a navíc roztříštěná, do voleb vysílá 4 různé kandidáty. Silného levicového oponenta Morales také nemá. Za jeho vlády se chudoba, ve které dříve žila více než polovina Bolívijců, snížila téměř dvakrát a nerovnost o obdivuhodných 10 bodů Giniho indexu, kde se dříve nacházela v první pětce těch nejnerovnějších států světa. I Bolívijci vůči němu kritičtí, se kterými jsem mluvil, uznávají, že toho pro zemi udělal více než kterýkoli jeho předchůdce.

V roce 2009 Morales změnil ústavu a Bolívijskou republiku „znovu založil“ jako Mnohonárodnostní stát Bolívie (Estado Plurinacional de Bolivia), přiznávající rozsáhlá práva domorodým národům, které tvoří asi 60 % obyvatel desetimiliónové Bolívie. Ústavní změnou obhajuje svůj třetí plánovaný mandát (který stará i jeho nová ústava zakazuje) s dost zvláštním argumentem, že první prezidentské období vykonával ještě ve „staré“ Bolívii, a proto se nepočítá. Samotné volby pozorovatelé označují za spravedlivé, ale kritici poukazují na mnohem větší mediální prostor, který má Morales k dispozici, a na používání veřejných peněz k propagaci vlastní strany Hnutí za socializmus (MAS). Pronásledování médií v Bolívii neexistuje, ovšem vláda koupila většinu deníků a ty o ní píšou kladně nebo neutrálně.

V hospodářské politice zvolil Morales cestu znárodnění těžby plynu i ropy, distribuce energií, telekomunikací aj., avšak s odškodněním (byť podle vyvlastněných majitelů nedostatečným). Pro domácí a latinskoamerické publikum Evo neúnavně brojí proti kapitalizmu, imperializmu a vykořisťování, přesto socializmus v Bolívii nezavedl. Tvrdí, že „mezi soukromým a veřejným sektorem by neměla být rivalita, měly by se doplňovat v pluralistické ekonomice“. Radikálně změnil podmínky těžby pro zahraniční společnosti a bolívijský stát dnes získává velkou většinu ze zisku každé nové licenční těžby. Stát kontroluje asi 30 % ekonomiky. Zahraniční firmy nejdřív zemi opouštěly, ale po pár letech se vrátily a dnes láká Bolívie nejvíce investic ve své historii. K tradičním americkým a britským těžařům se přidávají ruští a čínští. Z politicky nejnepředvítalelnější země Latinské Ameriky se stala stabilní ekonomika rostoucí za Moralese 5-7 % ročně s minimální inflací. Státní rozpočet je letos v přebytku. Oponenti tvrdí, že jen díky vysokým cenám plynu a cínu, vlastně jediným vývozům stále chudé a nerozvinuté Bolívie.

Samotného Eva, bývalého předáka pěstitelů koky z provincie Chapare, téměř nikdo z nekalých úmyslů nebo vlastního obohacování neobviňuje. Pochyby spíš vyvolává samotná strana MAS a Moralesův viceprezident Álvaro García Linera. Renomovaný matematik vystudovaný v zahraničí a příslušník úzké bílé elity tvoří s prostým indiánem Evem dost zvláštní duo. V mládí vzplanul pro marxizmus a seděl ve vězení, protože v rámci amatérské gerily přepadl univerzitu a ničil elektrické vedení. Za mřížemi se dal na studium sociologie a po propuštění se stal známým intelektuálem a komentátorem. Pro bolívijské publikum hraje na domorodou strunu a mluví možná ještě radikálněji než samotný Morales. V zahraničí ale působí jako dokonalý diplomat a dělá Bolívii dobré jméno (v dubnu navštívil i VŠE v Praze). Podle některých je to právě Linera, kdo řídí celou stranu MAS, a Evo mu slouží jen jako maskot. Osobně tomu nevěřím. Proč by podle všeho poctivý prezident se skutečnou podporou nechal sebou takto vláčet? Nejasné napojení Linerovy rodiny na politiku je další bod jeho kritiky.

V zahraniční politice je Morales nejznámější svým soubojem s USA ohledně koky. Washington tvrdí a naléhá na latinskoamerické vlády, aby zakázaly pěstování koky jako součást boje s výrobci a překupníky kokainu. Morales naopak s lístky koky v ruce přesvědčuje OSN a svět, že kokain a koka je něco úplně jiného. Koku indiáni konzumují tisíce let pro svoji potřebu a není jejich problém, že produkt z ní v USA někdo fetuje. Naopak kokain je v Bolívii stejně nelegální jako kdekoli jinde a je velmi tvrdě postihován. Každopádně neviděl jsem v Bolívii řidiče nebo trhovce, který by seschlé lístky koky v jednom kuse nežvýkal, takže uzákonit tady její spotřebu je možná pragmatická nutnost. Bolívie je velký spojenec Venezuely, kterou všemožně podporuje, zatímco Chávez poskytoval Moralesovi vojenskou pomoc. Evo má blízko i ke Correově Ekvádoru a Castrově Kubě a má dobré vztahy s Brazílií, Argentinou, Peru stejně jako s Ruskem, Čínou, Íránem nebo Palestinou.

Moralesův režim už poznal i domácí protesty. Sám jsem v Uyuni viděl obyvatele protestovat proti starostovi z MAS jako ožralému a neschopnému podvoníkovi. A to byli všichni protestující indiáni a navíc na Altiplanu, kde má Evo téměř posvátný respekt. Neschopnost je ostatně jedna z nejčastěji vyčítaných vlastností Moralesovým ministrům a úředníkům. Úplně spokojená není ani armáda. Naposledy na jaře pochodovali La Pazem řadoví vojáci naštvaní nedostatkem peněz na základní vybavení a rasizmem ve vojenské hierarchii. Důstojníci, kterých jsem se na to ptal, otázku odbyli s tím, že mužstvo chtělo rozvrátit zaběhlou kázeň. Snad úplně nejkritizovanějším opatřením Eva je justiční reforma. Opozice tvrdí, že vyhodil soudce a prokurátory nepřátelské vůči němu a nahradil je svými. Morales se hájí, že jen zreformoval zkorumpované a zoufale zdlouhavé bolívijské soudy.

Osobně jsem v Bolívii od Amazonie až po paraguayské hranice nikde neviděl chudobu, která by odpovídala zemi s podobnými statistikami. Téměř všude byl vidět pokrok a samotní Bolívijci byli k vládě vesměs vstřícní. A většina těch, co ne, jen dál s úsměvem žili svůj život tak jako kdykoliv předtím. Kolují zvěsti, že prý chce Evo u moci zůstat neomezeně. Tento týden ale řekl, že do roku 2020 se chce z politiky stáhnout. „...Založíme restauraci. Plánuji, že budu číšník. Budeme vařit levně a něco si vezmeme za fotku.“

Fotky odshora dolů: Prezident Evo slibuje lepší zemi (snímek autora), Moralesův viceprezident Álvaro García Linera a Prezident Evo mává spolu s Linerou davům