Chile; trochu jiná Latinská Amerika?

O Chile se mluví jako o hospodářském zázraku Latinské Ameriky. Rozvojovému světu je dáváno za příklad demokracie, zodpovědné vládní politiky, efektivnosti a transparentnosti vládních institucí, slušných veřejných služeb a nízké kriminality. Pro liberály je Chile zosobněním a důkazem platnosti jejich ideí. Jenže jako všechno má i Chile svá ale

Po sérii článků o malých latinskoamerických zemích, kterým jsem se věnoval prioritně z důvodu nezájmu našich médií, se dostávám k těm významnějším. A nemohu začít než svým zamilovaným Chile, kde jsem pět měsíců žil a studoval, a o kterém mohu hovořit nejznaleji a z vlastní zkušenosti.

Chile kvůli své poloze po celé dějiny stálo mimo zájem všech. Bylo chudé, izolované, málo lidnaté a zaostalé. Když se před dvěma stoletími osamostatnilo, patřila mu sotva prostřední třetina dnešního území. Poušť Atacama na severu patřila Bolívii a Peru, neprostupné pralesy na jihu bránili nepoddajní araukánští indiáni a neprobádanou Patagonii obývali lovci-sběrači doby kamenné. Santiago připomínalo chudé městečko. Úzká vládnoucí elita však dokázala položit základy solidních institucí a Chile ve dvou válkách porazilo Peru i Bolívii, čímž získalo poušť Atacama s ložisky ledku, mědi a zlata. Na jihu si podrobilo araukánské indiány a získalo úrodný jih i s ložisky uhlí. Evropané ve službách chilské vlády pak probádali Patagonii a Ohňovou zemi. Následně do země zamířily tisíce rodin Basků, Němců, Chorvatů, Angličanů, Italů a Arabů, kteří svou podnikavostí a schopnostmi obrovsky pozvedli místní hospodářství. Chile mělo jednu z nejdelších demokratických tradic v Latinské Americe, než ji v roce 1973 přerušila brutální 17-ti letá vláda generála Augusta Pinocheta.

Ještě před 40 lety venkované žili v téměř feudálních poměrech závislí na vůli velkostatkářů a na březích Mapocha v samém centru Santiaga živořili lidé ve slumech. Dnes na stejném místě vyrůstají mrakodrapy včetně Costanera Center, největšího nákupního střediska v Jižní Americe a zároveň nejvyšší jihoamerické budovy. S HDP na obyvatele vyšším než v Polsku, minimální mzdou 8000 Kč a se 14 % obyvatel v chudobě je Chile nejbohatší a nejrozvinutější zemí Latinské Ameriky. Světová banka jej řadí mezi vysokopříjmové rozvinuté státy a země je členem OECD. V korupci se podle Transparency International nachází mezi 20 nejlepšími na světě (Česko je o 35-40 příček níž). Chilské instituce jsou MMF a SB vysoce chváleny a vytvářejí spolehlivé právní prostředí. Země je mezi prvními na světě v žebříčku ekonomické svobody, první v Latinské Americe v žebříčku Doing Business a v úvěrovém ratingu Chile překonávají z rozvíjejících se trhů jen čtyři evropské a dvě asijské země. Je zdaleka nejbezpečnější latinskoamerickou zemí, chilské četnictvo je fungující a těší se důvěře občanů. Chilské ozbrojené síly jsou považovány za nejprofesionálnější a nejmodernější na kontinentě.

V zemi pod Andami dnes pracují desetitisíce Španělů, Američanů, Italů a dalších cizinců většinou v bankách, technických a obchodních pozicích, zatímco statisíce Peruánců, Kolumbijců, Dominikánců a jiných Latinoameričanů zde míří k horším profesím, ale za lepším životem. Lákavá jsou především dobře placená místa v dolech.

Hospodářství Chile je jedno z nejliberálnějších na světě. Země se od 80. let zcela otevřela světu a zprivatizovala téměř vše. Soukromá je tu většina školství, zdravotnictví i penzijních fondů. Chile je dnes jedna z nejotevřenějších ekonomik světa s největším počtem dohod o volném obchodu včetně té s EU. Vystavení se světu zničilo většinu místního průmyslu, ale zároveň přilákalo obrovské investice do finančnictví, těžby surovin a zemědělství. Santiago je finančním centrem Jižní Ameriky, místní banky jsou nejsolidnější na kontinentě a rychle expandují na okolní trhy. Podobně úspěšné a dravé jsou místní maloobchodní řetězce. Chile těží třetinu světové produkce mědi představující 60 % jeho vývozů a významný zdroj vládních příjmů. Díky modernímu zemědělství a příznivému klimatu je Chile jedním z největších vývozců ovoce a zeleniny na světě. Významný je rybolov, zejména lososů. Lehký průmysl, těžba plynu, vzácných a drahých kovů, lesnictví a turistika doplňují chilské hospodářství rostoucí dlouhodobě 4-5 %. Inflace je nízká a zaměstnanost je blízká plné.

Od odchodu vojenské vlády po roce 1990 se Chile transformovalo v demokratický stát se zodpovědnými středolevými vládami u moci. V roce 2010 byl poprvé zvolen pravicový prezident Sebastián Pinera, miliardář patřící k nejbohatším mužům v zemi. Jeho vláda byla hospodářsky úspěšná a personálně velmi kompetentní, nicméně většinu Chilanů si nenaklonil. V listopadových prezidentských volbách zvítězila staronová prezidentka Michelle Bacheletová s levicovým programem odrážejícím požadavky stále rostoucí a uvědomělejší střední třídy a studentů.

Sedmnácti a půl miliónové Chile totiž patří k nejnerovnějším zemím na světě, ikdyž nerovnost klesá. Naprostou většinu bohatství zde vlastní asi deset rodin. Stačí malý výlet po Santiagu a návštěvník si uvědomí obrovské rozvrstvení společnosti. Přátelské podnikatelské prostředí a nízké daně sice pomohly Chile k prosperitě a vytáhly milióny Chilanů z bídy, ale benevolence vlády k investorům je možná přílišná. Kvůli drahému soukromému školství je sociální mobilita v zemi velmi nízká. Bezplatné veřejné školy jsou nekvalitní a k sociálnímu vzestupu je stejně nutné vystudovat jednu z elitních nebo aspoň nadprůměrných soukromých institucí. Proti ziskovosti vysokoškolského vzdělání už roky tvrdě protestují studenti. M. Bachelletová navrhuje bezplatné univerzity, což je fajn, ale neřeší to problém škol středních a základních. Služby jako doprava či energie jsou v Chile kvůli minimálním či žádným dotacím drahé.

Chilské hospodářství je také poměrně zranitelné. Cena vyvážených komodit a poptávka po nich kolísá nezávisle na domácích faktorech a zemědělství je z důvodu zeměpisných podmínek dosti náchylné k přírodním pohromám (mrazy, sucha, zemětřesení, sopečná činnost). Rybolov ohrožuje nadměrný výlov a reálné riziko vyčerpání zásob. S nevýznamnými zásobami ropy a zemního plynu má Chile drahá paliva a ještě dražší energie. Země má sice velké zdroje vodní energie, ale ty se nacházejí stovky či tisíce km jižně od Centrálního údolí, kde žije 80 % Chilanů. Vysoké je zadlužení domácností, Chilané totiž nejsou moc zvyklí šetřit. Jednoduše kupují na úvěr, ikdyž zdaleka ne v takovém rozsahu jako např. Brazilci. Produktivita práce je dalším problémem, Chilané sice tráví v práci většinu dne, ale s nevalným výkonem. Velké společnosti a finanční instituce proto raději sahají po zmíněných Evropanech či Američanech. Není také zcela jasné, jak investoři zareagují na slibovanou daňovou reformu Bachelletové. Daňová sazba pro firmy má postupně stoupnout ze současných 20 na 25 %. Osobně si nemyslím, že negativně. Chile nabízí podnikům více výhod než jen nízké daně, především pevný právní rámec a funkční státní správu. Ale kdoví.

Mezinárodní pozice země je obojaká. Chile má výborné vztahy s USA, Austrálií, EU a Kanadou a intenzivně spolupracuje s tichomořským regionem. Je tvůrcem a asi největším propagátorem Tichomořského společenství (Alianza del Pacífico), liberálního obchodního a stále více i politického uskupení Chile, Peru, Kolumbie a Mexika. Santiago však tradičně nemá dobré vztahy se žádným svým sousedem. S Limou je čeřil spor o námořní hranici, který ale minulý měsíc Haagský soud rozřešil (viz můj článek), a obě země i díky spolupráci v AP spolu pravděpodobně nebudou mít další problém. S Argentinou se Chile nemusí pro řadu hraničních sporů z minulosti a hlavně odlišnou politickou a hospodářskou ideologii. Nejhorší jsou vztahy s Bolívií, která se nesmířila se ztrátou moře ve víc jak sto let staré válce s Chile a La Paz proto není ochoten se Santiagem jakkoliv úžeji spolupracovat. Indiánský socialismus prezidenta Eva Moralese vztahům s liberálním a proamerickým Chile taky rozhodně nepomáhá. Obě země čekají na rozsudek opět Haagského soudu ohledně vzájemné hranice, nicméně bolívijské požadavky nemají reálnou šanci.

Můj osobní názor je, že Chile dosáhlo dostatečného stupně rozvoje, aby se místo procenta hospodářského růstu a přílivu investic prioritou vlád stal blahobyt obyvatel. Díky svým institucím a právnímu státu si myslím může dovolit obětovat pověst ekonomického tygra ve prospěch cesty ke spravedlivější společnosti. Evropský sociální stát z Chile asi nebude nikdy (ani se mi nezdálo, že by většina Chilanů něco takového chtěla), přesto třeba pod Andami do deseti dvaceti let uvidíme alespoň zemi podobnou USA. Věřím, že se to Chilanům povede.

Pro obchodníky by mělo být Chile vstupní bránou do Latinské Ameriky. Lepší podnikatelské prostředí v regionu rozhodně nenajdou, navíc s dohodou o volném obchodu s EU. Víc jak sedmnáctimilionový chilský trh má svou kupní sílu, především jeho už dosti široká střední třída. Je zde nejvíce obchodních center na obyvatele v celé Latinské Americe, Chilané kupují nejvíce oblečení na hlavu v regionu a svou přítomnost tu neustále posilují i luxusní obchody. Vzhledem k malé místní průmyslové produkci musí Chile dovážet naprostou většinu strojů, dopravních prostředků, elektroniky, zbraní, zdravotnického zařízení, chemikálií atd. Jako nejperspektivnější pro Česko osobně vidím zemědělské, těžební a lesnické stroje (ikdyž s obrovskou severoamerickou konkurencí), zdravotnická zařízení a nákladní a osobní vozidla. Plus autobusy pro MHD - jediný podnik jako je Transantiago, dopravní podnik šestimiliónového hlavního města, musí provozovat autobusů jako půlka Česka. Československo tu mezi techniky či obchodníky pořád jisté jméno má. A pivo - Chilané je pijí nejvíc ze všech alkoholických nápojů a trh je zaplavený levnými a nedobrými americkými značkami.

Na fotografii Las Condes, bohatá část Santiaga s Costanera Center v popředí (snímek autora)